Byt v novostavbě nemusí být žádná výhra

publikováno: 24.2.2020

Povím vám malý příběh. Žili, byli … mladí manželé, co dlouho bydleli v pronajaté garsonce, šetřili a čekali na „vysněný byt“ v novostavbě. Nebudu líčit peripetie s úvěrem, ani to, co se dělo, než se byt dostavěl do konečné podoby. Protože s tím se vždy počítá. Povím vám příběh, co se dělo po nastěhování…

Když manželé (budu jim říkat Honza a Helena) konečně dostali klíče, byl nejvyšší čas. Za dva měsíce čekali miminko. Stěhovali se tedy hned jako první nájemníci. Helena byla již na mateřské, a tak se těšila, že si konečně začne užívat klid a pohodlí svého nového vysněného bytu.

 Ale ouha, hned první den ji brzo ráno probudila parta zedníků, co dodělávala dlažbu na chodbě. Jejich hlasité, cizojazyčné pokřiky i hudba z rádia duněla celé dny po celé chodbě. Ale dobře, to se dá vydržet. Vždyť jednou odejdou. Odešli, zhruba v době, kdy Helena přijela z porodnice s miminkem.  Ale zároveň přišli jiní řemeslníci. Další dny a týdny přijížděli auta s kuchyněmi, postelemi, žaluziemi, sádrokartony, podhledy a nevím, co ještě. Střídali se zde různí řemeslníci, podlaháři, nábytkáři, instalatéři a elektrikáři. Celé dny a týdny stále někdo pokřikoval na chodbách, bouchal dveřmi a hlasitě nadával, nebo něco hledal. Na chodbách byl nepořádek a neustále se z okolních bytů ozývaly rány a řev elektrického nářadí.

I Helena musela vyhledat řemeslníky a nechat je řádit ve svém bytě. V rámci reklamace prasklé vany (a chybně umístěné sprchy) jí vyměňovali notný kus nové koupelny, takže místo vysněného klidu a užívání si miminka hlídala instalatéry, aby sprcha byla již na správném místě, pak zedníky a obkladače, aby jim dali koupelnu do původního stavu a nakonec podlahu, kterou musela několikrát za den stírat, aby ji neustávající nečistoty nepoškodily. A to nemluvím o prachu, který byl naprosto všude. Vyčerpaná a se slzami v očích se těšila, až se všichni nájemníci nastěhují a bude klid.

Dočkala se, postupně přestali jezdit řemeslníci, ale začali řádit domácí kutilové. Celé dny se opět ozývalo bouchání, klepání, vrtání, škrabání a hlavně nadávání. Nadávalo se na chodbě, z oken, na schůzi i jen tak, kdekoliv. Jedni nadávali, že chtějí mít klid, druzí, že musí svůj byt dodělat (a kdy asi?). A nastalo doslova peklo. Lidé z domu začali být na sebe zlí. Kouzlo nového bydlení a nových kamarádských sousedů naprosto zmizelo. Na domovních dveřích se začaly objevovat nerudné vzkazy, na chodbách rozkopané boty. I Helena nejednou našla na kočárku vzkaz: “Umej si kolečka KRÁVO, děláš tady BORDEL“. Nebo když návštěva kouřila na balkoně, druhý den měla ve schránce vzkaz: „ NECHCEME  ABY NÁM NÁŠ  NOVÝ BYT SMRDĚL KOUŘEM, NEKUŘTE NÁM DO OKEN!“ a hned na domovní schůzi se všichni pohádali ohledně žádosti o zákaz kouření na balkonech. Další hádka byla vzápětí, o investicích do domu. Jedni chtěli lavičky před domem, druzí nechtěli nic platit (už tak sotva vyjdou, platí přeci hypotéku), tak proč dávat ZBYTEČNÉ PENÍZE).

A tak to šlo dál. Když přestali vadit „kutilové“, začal vadit pláč i smích dětí v domě i pod okny. Tříkolka na chodbě nebo kytky v oknech. Sousedé se přestali zdravit …. do roka a do dne … se Honza s Helenou se rozhodli přestěhovat.

Koupili si krásný byt ve starším panelovém domě. Byl pěkně zrekonstruovaný, pohodlný a měl skvělé sousedy. Nikdo nikoho neproklínal, nikomu nevadil dětský pláč ani tříkolka na chodbě. Vzrostlé stromy nabízeli spoustu zeleně, pod oknem bylo nádherné dětské hřiště a hlavně … VŠUDE BYL KLID!

Výměna „nového“ bytu za „starý“ byl sice trochu finanční oříšek, ale vše se podařilo bez větších problémů. Jen paní Helena si občas vzpomene na slečnu, která si s přítelem koupila jejich „původně vysněný byt“ v novostavbě. Jakpak se jim tam asi bydlí?

Tolik se radovali, že budou bydlet v novostavbě, to je prý úplně jiné bydlení …