Dědictvi aneb to se neříká!
publikováno:
Na začátku je vždy pohoda. Všichni čerství dědicové se bez problémů shodnou na společném prodeji domu, i na ceně, za kterou ho chtějí prodat. Dědicové jsou často ze vzdálených měst a dům někdy ani neviděli. Prodejem je tedy logicky pověřen dědic, který bydlí nejblíže a dostane od ostatních plnou důvěru. Ten nemovitost vyklidí, o vše se postará a o svých krocích všechny informuje. Ostatní jen přikyvují a čekají na peníze.
Zásadní zlom však přichází, když se najde kupec, který podepíše s pověřeným dědicem smlouvu o rezervaci a složí zálohu. Nejdřív si všichni pochvalují, jak je to fajn. Těsně před podpisem kupní smlouvy se však jeden z dědiců ozve, že si vše rozmyslel a chce z prodeje víc peněz, než bylo dohodnuto. Bum, a je to! Problém je na světě.
Důvody k jeho rozhodnutí jsou různé, a mnohdy i nelogické. Faktem však zůstává, že vzájemná dohoda mezi dědici je často jen ústní. A pokud je písemná, není právně platná. Příbuzní si přece důvěřují. A protože „vykutálený“ dědic žádnou smlouvu s kupcem nepodepsal, nenese žádnou smluvní odpovědnost a společnou dohodu nemusí dodržet. Zato pověřený dědic, který prodej zařídil, za vše zodpovídá plnou vahou a často je vystaven sankcím z podepsané smlouvy. A teď babo raď, jak z toho ven.
Musím se pochlubit, všechny tři prodeje nemovitostí s obdobnými příběhy nakonec dopadly dobře. Ovšem byly to pořádné nervy. Možná není bez zajímavosti, že ve všech případech byli „vykutálení“ příbuzní lidé, kteří neměli ke zděděným nemovitostem vůbec žádný citový vztah, byli hodně zdaleka nebo k dědictví přišli jen nějakou náhodou a s minimálním dědickým podílem.
Vážení dědicové, nedopusťte, aby se vám výše uvedený příběh také stal.
Důvody změny chování dědiců jsou mnohdy malicherné, ovšem pokaždé jde o vaše peníze.